Židovské kořeny v křesťanství - esej

O Vánocích jsem psala esej do církevních dějin o židovských kořenech v křesťanství, toto téma mě ténkrát dost zaujalo. A teď jsem tuto práci použila trošku pozměněnou do češtiny, když jsme se učili psát esej. Ráda bych se s vámi o své myšlenky podělila a přečetla si třeba váš názor na toto téma.

Židovské kořeny v křesťanství - esej

Vloni o prázdninách se mi dostala do rukou kniha George Weigela, Svědek naděje. Musím se přiznat, že ze začátku mi naháněla strach svým nadměrným objemem, má téměř 900 stran, ale později jsem se do knihy natolik začetla, že těch čtrnácti dnů života, které jsem četbě věnovala, jsem rozhodně nelitovala a přečetla jsem ji takříkajíc jedním dechem. Jedná se o velmi známý životopis, dnes již blahoslaveného papeže, Jana Pavla II. Z obrovského množství informací a svědectví, které toto dílo obsahuje, mě velmi zaujalo téma ekumenického dialogu mezi židy a křesťany. Proto se teď pokusím podrobněji nastínit tuto problematiku v souladu s osobností Jan Pavla II. a podělit se o několik svých myšlenek.

V dubnu 1986 papež Jan Pavel II. učinil radikální krok, když jakožto římský biskup jel do římské synagogy, aby se setkal s židovskou komunitou na místě jejích bohoslužeb. Svoji přítomnost zde sám označil za konec i začátek. Konec nenávisti, odsuzování, pronásledování, jež začalo hned v počátcích křesťanství nejprve ze strany silnějších a převahu tvořících Židů a později naopak ze strany křesťanů. Rozchod židů s křesťany se definitivně prohloubil po neúspěšném židovském povstání proti Římu ve 2. století. Tak začalo nepřátelství táhnoucí se déle než 1900 let. Středověcí židé byli stejně jako třeba muslimové pokládáni křesťany za pohany. Neměli stejná práva, byli nuceni žít v ghettech, někdy byli dokonce násilně nuceni ke křesťanství. Později se vytvořil proud nenávisti vůči židům označovaný jako antisemitismus, ten už ovšem neměl s původním náboženským konfliktem mnoho společného. Antisemitské snahy vyvrcholily za 2. světové války, kdy drtivá většina židů zahynula v koncentračních táborech.

S počátkem 20. století a zejména po hrůzách 2. světové války se v církvi začaly objevovat nové tendence pro znovunavázání židovsko-křesťanských vztahů, jinými slovy snaha o ekumenický dialog. Této otázce se důkladně věnoval zejména 2. Vatikánský koncil (1962- 1965), který v prvé řadě odsoudil antisemitismus, prohlásil, že pro diskriminaci židů neexistuje žádné teologické ospravedlnění, a dále učí, že židé dostali od Boha své poslání. Byl to právě Jan Pavel II., který uvedl tato slova ve skutek. Teď se nám nabízí otázka, proč právě Jan Pavel? Myslím, že odpovědí je celý život Poláka Karola Wojtyly. Do římské synagogy si s sebou vezl své chlapecké přátelství se židy, výchovu svým zbožných rodičů, zkušenosti s nacistickou okupací, své znalosti o holocaustu, a hlavně učení evangelia, které antisemitismus zakazuje. Mohli bychom také říci, že jeho předchůdci, mu svými počiny připravovali půdu pro tento radikální krok, kterým odstartoval počátek ekumenického dialogu mezi židy a křesťany.

Při svém proslovu v římské synagoze Jan Pavel II. mimo jiné pronesl tato slova: „Židovské náboženství pro nás není ničím vedlejším, ale v jistém smyslu je pro naše náboženství čímsi vnitřním. Máme proto s judaismem vztahy, které nemáme s žádným jiným náboženstvím. Židé jsou našimi drahými a milovanými bratry a v jistém smyslu by se dalo říci, že i staršími bratry“. Ráda bych se teď na tento citát zaměřila, poněvadž v něm spatřuji způsob smýšlení, ve kterém by se měl nést celý ekumenický dialog. Co všechno nám jím tedy chtěl Jan Pavel říci? Jasně zde ukazuje, že židovství a křesťanství neodmyslitelně patří k sobě, křesťanství je zakořeněno a vyrostlo z židovství. A co tedy můžeme nazývat těmi kořeny, které z židů dělají naše starší bratry? Myslím, že tím prvním a zásadním kořenem, který nás spojuje je naše společná víra v jediného, všemohoucího, neviditelného Boha=Hospodina. Hospodin, který je ve Starém zákoně nazýván Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jákobovým a je zde představován jako Bůh, který trestá svůj lid, je stejně tak Bohem Novozákonním, kde se nám zjevuje v osobě Ježíše Krista jako milující, odpouštějící Otec. V návaznosti na to nesmím opomenout zdůraznit propojenost Starého zákona s Novým. Je třeba si uvědomit, že bez Starého by nikdy nemohl být Nový, který je základním pramenem pro křesťanský život, podle Kristova vzoru. Nový zákon je tedy naplněním Starého. Teprve ve své celistvosti je možné poodhalit tajemství dějin spásy a Boží záměry s člověkem. Je tedy velice omezené a neúplné rozvažovat o životě Ježíše Krista, jestliže nemáme alespoň základní povědomí o Starém zákoně, neboť právě zde se nachází proroctví, kterými Hospodin po celou dobu připravoval svůj lid na příchod zaslíbeného Mesiáše=Krista.

Myslím, že v Písmu svatém je tato propojenost a celistvost krásně naznačena hned v první kapitole Matoušova evangelia, které začíná listinou rodu Ježíše Krista. Je symbolické a rozhodně ne náhodné, že první kapitola následující hned po 2. knize Makabejské, začíná právě takto. Kapitola začíná slovy: „Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova“. Dále pak pokračuje výčtem jmen počínaje Abrahámem a konče Kristem. Není zde vůbec důležité, že všechna jména nejsou úplně přesná a správná, což dnes již s jistotou víme. Zásadní je fakt, že evangelista Matouš Kristův původ, jakožto Zakladatele křesťanství, odvozuje od Abraháma. Tak se dostáváme k dalšímu zásadnímu pojítku křesťanství s židovstvím. Abrahám je praotcem a vzorem věřících židů, křesťanů a dokonce i muslimů, kteří odvozují Muhamadův původ od Abrahámova syna Izmaele (židé a křesťané od jeho syna Izáka, který je také dalším v Kristově rodokmenu). Hospodin s Abrahámem uzavřel smlouvu a vyvolil si jej, aby se stal otcem přečetných dětí. A to nejen otcem židů, ale všech, kteří vyznávají Hospodinovo jméno. „ Převelice tě rozplodím a učiním z tebe pronárody, i králové z tebe vzejdou. Smlouvu mezi sebou a tebou i tvým potomstvem ve všech pokoleních činím, totiž smlouvu věčnou, že budu Bohem tobě i tvému potomstvu. A tobě a tvému potomstvu dávám do věčného vlastnictví zemi, v níž jsi hostem, tu celou zemi kenaanskou. A budu jim Bohem“. (Gn 17, 6-8) V tomto okamžiku se Bůh sklání ke svému stvoření, vstupuje s ním do vztahu, dává mu najevo, že s ním počítá, dává mu účast na dějinách spásy. A toto zaslíbení v křesťanství dovršuje Kristus při Poslední večeři před svým utrpením, kdy náhle mění předepsané rituály pesachové večeře, bere do rukou chléb a podává jej učedníkům se slovy: „ Vezměte a jezte, toto jest mé tělo.“( Mt 26, 26) Podobně i víno. Tímto činem Ježíš dovršuje smlouvu uzavřenou s Abrahámem. Nejen, že Bůh s člověkem počítá a zve ho do vztahu s Ním, ale tolik jej miluje, že je ochoten vydat svého Jednorozeného Syna, aby člověku otevřel bránu k věčnému přátelství a blaženosti v Jeho blízkosti. A z této smlouvy vzešla a stojí na ní celá církev.

A takto bych mohla pokračovat ve vyjmenování nejrůznějších pojítek křesťanství s židovstvím a uvádět další myšlenky. Pokusila jsem se vybrat to skutečně zásadní a podle mého názoru nejdůležitější. Pokusila jsem se alespoň trochu představit smýšlení a osobnost skutečně jedinečného člověka, kterého uznává celý svět a který byl opravdovým „nástrojem v Božích rukou“.